Za dob socialistického minula záviděli mnozí z nás podnikatelům, kteří působili na západ od našich hranic. U nás se tehdy podnikat nesmělo, protože by si tím mohl někdo přicházet na větší peníze, což bylo v rovnostářském režimu nežádoucí, navíc nebylo představitelné, že by tu byl někdo nezávislý na všemocném státu, a to už ani nemluvě o tom, že v onom režimu neexistovalo soukromé vlastnictví. Takže si naši lidé mohli jenom představovat, jaké by to bylo skvělé, kdyby mohli soukromě podnikat. Dělali by si, co by chtěli a kdy by chtěli, dostávali by velké peníze a žili si třeba i tak skvěle jako na onom západě, který byl v mnoha případech zdrojem naší závisti.
Zkrátka jsme tehdy měli za to, že kdo podniká, ten se má skvěle. A unikalo nám třeba to, že podnikatelé musí pracovat opravdu daleko usilovněji, než u nás tehdy bylo zvykem, že musí být samostatní a flexibilní, a samozřejmě jsme si často ani neuvědomovali to, že vedle úspěšných podnikatelů existují i ti neúspěšní. Slýchali jsme sice v rámci oficiální propagandy, jak se v kapitalistickém světě krachuje, ale přece jenom jsme si udělali o podnikatelích obrázek, že jde o lidi úspěšné a bohaté, takové, jací bychom také chtěli být. Jenže jsme nemohli.
Dnes už ale podnikat můžeme. A spousta z našinců se také podnikateli stala. A tím pádem už víme i to, že podnikání neznamená automaticky úspěchy. Že se tu nemusí vždycky dost dobře dařit a že mohou mít soukromníci a jejich firmy i značné a třeba i nezvladatelné finanční problémy. A když pak chtějí dotyční takové problémy řešit, musí si brát třeba i podnikatelské půjčky. Například nebankovní hypotéky, které bývají pro mnoho podnikatelů dokonce tou jedinou dostupnou záchranou. A to proč? Jednoznačně hlavně proto, že je nebankovní americká hypotéka natolik snadno dostupná, že by bylo snad přímo hříchem ji nevyužít.